THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Multiinstrumentalista Lenny Wolf, centrální to mozek tělesa KINGDOM COME, se letos rozhodl trošičku přebrousit několik starších písní tak, aby dal vzniknout poněkud „existenčně“ zvláštní kompilaci „Rendered Waters“. Smysl tohoto počínání zdůvodnil tím, že chtěl těmto bezesporu velmi kvalitním skladbám, a to i v době svého vzniku, vdechnout jakousi současnou duši.
Jak se tato polo-resuscitace povedla?
V úvodu bych suše zkonstatoval, že tři z jedenácti kompozic pocházejí z eponymního platinového debutu vydaného v roce 1988, tři jsou dodané z jedenadevádesátkového alba „Hands Of Time“, jedna z „In Your Face“, vypalovačka „Break Down The Wall“ dokonce sahá až do Lennyho glamových začátků ve formaci STONE FURY a konečně „Blue Trees“, „Is It Fair Enough“ a „Don't Remember“ jsou zbrusu nové.
Hned úvodní hardrocková valcha „Can't Deny“, má v sobě oproti původní verzi více agrese, přímočarosti a větší rychlosti. Jasně tak definuje typicky mohutně zastřený zvuk posledních počinů KINGDOM COME. V podobném duchu by se v podstatě dalo mluvit o ostatních „renovacích“. Písně zkrátka vyměnily olej, nabraly i díky zvuku na větší síle a tahu. Tuto vitálnost ještě umocňuje fakt, že ,ačkoliv poskládané z různých tvůrčích období, mohou takto pohromadě fungovat aniž by nezasvěcený posluchač poznal nebo řešil okolnosti jejich vzniku.
„Rendered Waters“ bez mrknutí oka opravdu působí jako další plnokrevné album, jež jako celek navíc dokázalo vyprodukovat skutečně výbornou rockovou atmosféru. Tři novinkové vály se určitě stydlivě nekrčí mezi provařenými klasikami, do mozaiky zapadají na výbornou a pro skalní fanoušky budou hlavním lákadlem k poslechu.
Všemu samozřejmě vévodí výborně odehraná „zeppelino-floydovská“ psychedelie kytarových partů, občas jemně podložených syntetizátory („Seventeen“). Eric Förster vám jisto jistě vykouzlí i několik vynikajících sólíček („Don't Remember“). I rytmická dvojka, dodávající potřebné kalcium, v kvalitě za ničím nezaostává. Velmi nakažlivou hardrockovou intenzitu potom graduje Wolfův nestárnoucí a neustále sexy nekřápnutý vokál.
Těžko budu k podobné kompilaci ještě něco více dodávat. Přes dvacet let staré pumelenice jako například „Can't Deny“, „Should I“ nebo třeba „Living Out Of Touch“ si budeme pouštět ještě v domovech pro seniory, stejně tak babky lákat na refrény.
„You and me know
I say we can break down the wall”
Skladby prostě mají povinovanou úžasnou sílu od hardrockového Pánaboha a z výše uvedeného je jasné, že se výtečně zdařilo vypořádat se se všemi bolestmi, jež podobné kompilační pokusy většinou provázejí. I z tohoto titulu stojí „Rendered Waters“ za prozkoumaní. Škoda jenom nepochopitelné grafické slátaniny na obálce, která je téměř neomluvitelná.
Kompilace výtečných hardrockových skladeb, které se podařilo navodit atmosféru klasické řadovky.
7,5 / 10
Lenny Wolf
- kytara, vokály
Eric Förster
- kytara
Frank Binke
- basa
Nader Rahy
- bicí
1. Can't Deny
2. The Wind
3. Blue Trees
4. Should I
5. I've Been Trying
6. Pushing Hard
7. Seventeen
8. Is It Fair Enough
9. Living Out Of Touch
10. Don't Remember
11. Break Down The Wall
Rendered Waters (2011)
Magnified (2009)
Ain't Crying For The Moon (2006)
Perpetual (2004)
Independent (2002)
Too (2000)
Balladesque (1998)
Master Seven (1997)
Live & Unplugged (1997)
Twilight Cruiser (1996)
Bad Image (1993)
Hands Of Time (1991)
In Your Face (1989)
Kingdom Come (1988)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Steamhammer
Stopáž: 46:37
Produkce: Lenny Wolf
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.